Rozdělená a znesvářená společnost je snadným terčem dezinformačních aktivit usilujících o politickou destabilizaci a vyvolávání sociálních nepokojů.
Přitom se jedná o autentická témata a sociální jevy, na které společnost reaguje bez přičinění zvenčí. Avšak způsob, jakým je tato sociální realita amplifikována a manipulována, je dílem koordinovaných zásahů do společenského dění v Česku.
Je prokázáno, že na tématech cílících na LGBT komunity a další sexuální menšiny či rasové otázky se ruské dezinformační kampaně snaží rozdělovat napadené společnosti zevnitř, aniž by nutně šlo o přímou propagaci Ruské federace, či jejích politických zájmů. Cílem je jednak tenze, jednak postavit část společnosti proti (demokratickému) establishmentu a strukturám (např. NATO, či EU).
Podle Aliance pro zabezpečení demokracie, spadající pod German Marshall Fund, rozvíjí ruská vláda finanční vlivové operace, kyber-útoky a dezinformační kampaně od roku 2004 proti většině evropských zemí (viz. str. 45 reportu Evropské komise ZDE).
Před rokem v létě, během svého vystoupení před americkým Kongresem, připomněl Jakub Kalenský slova bývalého vysokého důstojníka StB podílejícího se na řízení aktivních opatření Ladislava Bittmana (mj. účastníka operace Neptun), který v roce 1968 přeběhl na západ, o povaze dezinformačních kampaní: „jsou jako zlotřilý lékař – provedou precizní analýzu nemocí a celkového zdravotního stavu pacienta. Avšak namísto aby mu pomohli, tak jeho zdravotní stav zhoršují“.
Výstižně pojmenovat a ukázat nejpalčivější společenské problémy je otázka kvalitní diagnostiky pacienta – v našem případě české společnosti. V ideálním případě by toto mělo být jednou z výsad celostátní žurnalistiky.
V českém kyberprostoru se však těmto diagnózám často věnují právě dezinformační servery. Jak si všímají Čeští elfové, tak například korupce mezi politiky, či poskytování mediálního prostoru pro „prosté lidi“ je jedním ze soustavně se opakujících témat (viz. například jejich květnový monitoring).
Často přitom dochází k prolínání některých základních narativních poloh mezi otevřeně dezinformačními platformami, jaké představuje na ruský stát provázaná česká mutace Sputnik News, anebo AE News (Aeronet), a populistickými narativy kritizujícími elity jako zkorumpované a odtržené od reality prostých lidí.
Nepřímo tak dochází k legitimizaci dezinformačních postojů ztotožňujících instituce EU se zkorumpovanými elitami a jejich údajnou neschopností porozumět členským zemím na národní úrovni. Prolínání skrytých, anebo otevřeně vyhraněných národnostních postojů je pak další oblastí, kde si populističtí politici přidržují dveře s dezinformátory.
Nejde přitom jenom o podkopávání důvěry v demokratické instituce a celkové demokratické uspořádání, ale i o znesváření politických postojů a zdůraznění sociálních, náboženských a dalších rozdílů mezi lidmi do takové míry, že se tyto můžou z dlouhodobého hlediska stát téměř nepřekonatelnými.
Ostrá protiimigrační rétorika dezinformačních serverů v českém online prostoru a představitelů politických stran jako SPD či KSČM (a bohužel také některých politiků z méně vyhraněných stran jako ČSSD, či ODS) je jedním z nejkřiklavějších příkladů prolínání dezinformačních a populistických témat. Postoj Andreje Babiše, který se dlouhodobě staví proti unijnímu přerozdělování uprchlíků na základě kvót, se pak často přetavuje do jeho kladnějšího hodnocení na dezinformační scéně (viz. výše).
Rozdělená společnost
Prohlubující se rozdíly v české společnosti výmluvně ilustruje výzkum „Rozděleni svobodou“, který u příležitosti třiceti let od pádu komunismu zadal Radiožurnál, a který vypracoval tým předních českých sociologů.
Výzkum mj. varuje před rozevírajícími se nůžkami mezi chudým a bohatým Českem, ve kterém hrají roli některé reálie vlastní naší zemi, a kterým se dostává malé pozornosti. Jedná se například o specifickou exekuční legislativu, která se přímo dotýká téměř desetiny české populace, a která znemožňuje této části populace se plnohodnotně podílet na českém trhu práce (viz. například četné veřejné výzvy či analýzy Institutu prevence a řešení předlužení).
Exekuce jsou jedním z faktorů, dalším jsou třeba velké platové rozdíly mezi muži a ženami a uzavřenost chudších regionů, které omezují prosperitu celé jedné sociální třídy, a naopak ji nutí balancovat nad chudobou (rozhovor Radiožurnálu s jedním z autorů výzkumu Danielem Prokopem ZDE).
Dalším českým specifikem je pak jev, který Prokop popisuje jako „absence elity„. V Česku se dá hovořit o velmi úzké vrstvě ekonomicky velmi dobře zajištěné populace, kterou výzkum vyčísluje na 1% a porovnává například s Velkou Británií, kde se do kritéria elity vejde 6% populace. Navíc tato část populace studovala ještě před nástupem digitalizace a v době, kdy možnosti cestovat a vzdělávat se v jazykové oblasti byly značně omezené.
Pozoruhodná je i skutečnost, že ta úplně nejbohatší vrstva Čechů se týká malého počtu lidí, která je ze sociologického pohledu obtížně měřitelná, ale přitom má na dění v ČR zásadní vliv. Stačí se jenom podívat na vlastnickou strukturu celostátních českých médií.
Ta jsou z drtivé většiny vlastněna čelními českými miliardáři, kteří se ale před nákupy listů jako Blesk, či MF Dnes v mediální sféře vůbec nepohybovali, anebo jenom okrajově. Původ majetku vlastníků největších platforem české žurnalistiky pak je úplně mimo mediální oblast.
V této souvislosti je zajímavé i rozdělení Česka, ve kterém bývá často označována městská, kosmopolitnější část populace za „pražskou kavárnu“, a proti které je pak stavěna pracovitá venkovská populace zakoušející reálný život obyčejného člověka.
Tato rozdílová linie obnáší kulturní, sociální a geografické rozměry, kterým by se měla česká žurnalistika věnovat na denní bázi. Kromě několika málo médii stojících mimo velké soukromé mediální domy jako je třeba Alarm, Deník N či výše zmiňovaného průzkumu Radiožurnálu, tak ale tato témata se úplně netěší pravidelnému mediálnímu zájmu.
Tím, že životy a těžkosti obyčejných Čechů nedostávají mediální prostor, tak je snadné přiživovat stereotypní rozdíly o Pražácích či Brňácích a „vidláky“ z venkova. O těch, co žijí ve městech mimo realitu venkova a nerozumějí práci.
Přitom jak ukazuje průzkum Radiožurnálu, tak právě takovýto zjednodušující stereotyp nepostihuje skutečné rozdíly v české společnosti, ale odvádí pozornost od městské populace balancující nad chudobou, od bytové krize, či od bizarností a nespravedlností exekuční legislativy.
V toxické kombinaci prohlubujících se společenských rozdílů, postupující digitalizace a populismu, který dává prostor i extrémnějším formám politických projevů, se Česká republika jeví jako velice zranitelný cíl pro zásahy zvenčí formou dezinformačních a vlivových operací.
Text vyšel jako součást výstupů projektu #Strážci
#Strážci #Guardians #GuardiansCZ