Reklama
 
Blog | Albín Sybera

Česko potřebuje věnovat více pozornosti vlivu Kremlu v Bělorusku

Z dlouhodobějšího hlediska je Bělorusko v českém mediálním prostoru možná jednou z nejvíce přehlížených evropských zemí. Snahy kremelských vůdců o větší vliv nad touto zemí přitom sahají hluboko do období před letními volbami, kdy se Lukašenko prohlásil zvoleným prezidentem navzdory četným příkladům volebních manipulací a podvodů a většina evropských zemí jej za hlavu Běloruska neuznává.

Povolební situace v Bělorusku by tak měla být dostatečně znepokojujícím signálem pro české politické představitele, aby Bělorusko permanentně zůstalo na seznamu jejich priorit podobně jako činí polská diplomacie a pobaltské státy. Za připomínku stojí, že poté, co byla Lukašenkova protikandidátka Světlana Tichanovskaja v srpnu několik hodin nezvěstná, a nakonec se objevila v bezpečí v Litvě, tak o její situaci před médii promluvil osobně promluvil osobně ministr zahraničních věcí Linas Linkevičius.

Od srpnových voleb, které sjednotily opozici a rozpoutaly vlnu silných protestů, padlo za oběť policejní represi již deset lidských životů – od mladého demonstranta Jauhena Zaičkina až po Ramana Bandarenka, který byl v listopadu napaden a umlácen policisty. Novinkou v brutálních metodách pak je vynucené doznání publicisty a anarchisty Mikoly Dziadoka, který byl po mučení donucen „přiznat se“ k přípravě neexistujícího ozbrojeného odboje proti běloruským autoritám.

Přitom domácí, ale i mezinárodní situaci Běloruska nelze sledovat bez toho, aby se nevěnovala pozornost také vztahům mezi Běloruskem a Ruskou federací. Jinými slovy tedy také vztahům mezi Lukašenkem, označovaném za „posledního diktátora“ na Evropském kontinentu, a Vladimirem Putinem, kleptokratem, jehož vláda je založená na „gangsterizaci“ státu, jak píše znalec Kremlu Mark Galeotti ve své knize „Vory“ (p. 258).

Na hranici s putinovským Ruskem

V období od rozpoutání válečného konfliktu na Ukrajině do letošního léta čelil Lukašenko na jedné straně dlouhodobé kritice lídrů EU pro represivní metody své vlády, ale třeba také za to, že běloruská legislativa stále umožňuje rozsudek smrti a běloruské soudy hrdelní tresty pravidelně vynáší zejména za těžké kriminální přečiny jako vražda – viz. například reportáž BBC z r. 2018 o tajemných okolnostech poprav v Bělorusku.

Na straně druhé pak Lukašenko čelil tlaku z Kremlu, který dává najevo ambice fakticky integrovat Bělorusko do Ruské federace a zabránit tak dalšímu skomírání Svazu Běloruska a Ruska. Před letošními volbami tak Lukašenko v rámci zachování si moci balancoval mezi kremelským objetím a komunikací se západem. Na jaře se například dohodl na dodávce ropy z USA ve snaze diverzifikovat závislost Běloruska na ropě z Ruské federace a nátlakové cenové politice Kremlu.

Lukašenko si svých srpnových „80%“ vynutil nevybíravými kombinacemi zastrašování, násilí, manipulací se samotným hlasováním, ale také tím, že se po rozpoutání konfliktu na Ukrajině začal pomalu profilovat jako zastánce běloruské suverenity, kultury a jazyka a varuje předtím, aby se Bělorusko rozplynulo v Ruské federaci. U člověka, s jehož souhlasem represivní složky v minulé dekádě standardně zasahovaly proti demonstrantům s běloruskými bíločervenými vlajkami, jde o velký obrat.

Je ovšem otázkou do jaké míry objevil Lukašenko svůj patriotismus proto, aby si jenom opatřil hodnotu, kvůli které s ním bude Putin jednat jako s prezidentem země, a ne jako s nedůležitým gubernátorem, který může být kdykoliv vyměněn. Ostatně i jedna z možných interpretací předvolební kauzy „Vágnerovci“ naznačuje, že se mohlo jednat o manévr, který se odehrál v koordinaci Lukašenka a Kremlu za účelem šíření sentimentu, že Lukašenko u moci je jediná garance toho, že do země nevstoupí ozbrojené složky Ruské federace.

Stejný cíl mohl (a nemusel) Kreml sledovat prostřednictvím přesunů bojové techniky. Podzimní vývoj pak ukazuje, že je Lukašenko v úzkých ochoten pro podporu z Kremlu učinit v podstatě cokoliv a samozřejmě opustit svou předchozí nesmělou komunikaci se západem. Tomu ostatně nasvědčuje i dění okolo ústavních změn.

Na rozdíl od svých spojenců NATO z Polska a baltských státu může česká politika doplácet na svou geografickou polohu a zdání, že je v případě vojenského konfliktu tzv. v závětří. V případě země jako Česko, která je již několik let vystavena soustavným dezinformačním kampaním ve prospěch Kremlu a ruští dodavatelé dlouhodobě projevují zájem o české strategické projekty v čele s vládou tlačenou dostavbou Dukovan, se ale jedná o krátkozraký dojem.

Česko může a mělo by více pomáhat běloruským nezávislým médiím – zajistí si tak větší informovanost

Česko je dlouhodobě skloňováno jako cíl ruské zahraniční vlivové politiky a hybridních operací, ale také jako země vysoce penetrovaná ruskými zpravodajci a s předimenzovanou ruskou ambasádou. Samozřejmě, že by se tedy české orgány měly především věnovat situaci na domácí scéně. „Vzít na vědomí strategii Ruska při vedení hybridní války“, jak uvedla v květnu Angela Merkelová, má ale nutně celo-evropský rozměr.

Česko nebylo nikdy v tak výhodné pozici z pohledu zahraničních spojenců. Zároveň ale s blízkostí ruských bezpečnostních složek má mnohem menší zkušenosti než Litva nebo Estonsko. Důsledná informovanost o dění v baltských státech je přitom příležitostí, jak před českou veřejností názorně ukazovat, že proti dezinformačním aktivitám, či hackerským útokům vedou tyto země dlouhodobě úspěšná protiopatření.

Zároveň je to i přirozený můstek do současné problematiky Běloruska, kde Rusko uplatňuje celou řadu aktivních opatření. Den po srpnových volbách na svém Facebookovém profilu upozornil litevský europoslanec Petras Austrevicius na proklamaci „Vitěbské národní republiky“, která odsuzuje násilí policejních složek, emotivně se jich ptá, zda se nestydí střílet do žen, a přitom vyzývá prezidenta Ruska, aby s pomocí vojska zajistil klid ve Vitěbské oblasti.

Samotné surové zacházení s Mikolou Dziadokem naznačuje, že jeho týrání a násilné doznání k neexistujícím činům může lukašenkova propaganda využívat k dalšímu konstruování narativů o obranně „pořádku a vlasti“. Tedy narativů vyhovujících Kremlu a jeho propagandistickým a dezinformačním činnostem napříč Evropou a USA Evropou a USA a popsané badateli jako Anton Šechovcov (viz. jeho kniha „Russia and the Western Far Right“).

Větší informovanost o dění v Bělorusku nepřináší jenom více znalostí metod běloruských úřadů zamezovat práci nezávislých novinářů a jejich snahám reportovat o volební kampani, následných demonstracích, či průběhu šíření Covid-19. Nabízí se i další možnosti, jak prostřednictvím Běloruska studovat blízkost a praktiky současných kremelských vládců a jejich okolí.

Ačkoliv totiž běloruský stát kontroluje televizní vysílání a mj. umožňuje široké přebírání proruských narativů, tak ale na rozdíl od Ruska není v Bělorusku omezený přístup k internetu (pokud ovšem stát nezačne úplně vypínat internetové připojení, jak činí v reakci na vlnu demonstrací).

Díky širokému internetovému pokrytí Běloruska mohou publikovat nezávislý obsah servery jako Tut.by a funguje také na státu nezávislá zpravodajská agentura BelaPAN. Navíc televizní stanice Belsat TV vysílá satelitně z Polska. Tyto servery jsou ale vystaveny finančnímu tlaku ze strany státu, kdy jsou běloruské společnosti tlačeny k tomu, aby na státu nezávislých serverech neinzerovaly.

Samotná práce novinářů je pak státem systematicky ztěžována – novinář je podle běloruských zákonů definován jako zaměstnanec příslušného média. Novináři na volné noze tak jsou postaveni mimo zákon a jejich činnost bývá pokutována částkou 500,- USD za „nezákonný“ příspěvek, což ale běloruské úřady popírají. Pro srovnání 500,- USD je přibližná výše průměrné mzdy v Bělorusku – viz. například studie Justice for Journalists Foundation uveřejněné na webu Běloruské asociace novinářů.

Česko má poměrně přirozenou pozici k vytvoření zázemí pro běloruské nevládní novináře a může disponovat českou mutací jejich zpravodajství podobně jaké má k dispozici Polsko či Litva. Navíc i navenek bude pro Česko takové zpravodajství lepší vizitka, než zásahové granáty českého původu používané běloruskými vládními milicemi proti demonstrantům proti demonstrantům.

Text vyšel jako součást výstupů projektu 

#Strážci #Guardians #GuardiansCZ

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama