Co pojí dohromady ruského herce a režiséra Fjodora Sergejeviče Bondarčuka s českým spisovatelem, scénáristou a režisérem Josefem „Habasem“ Urbanem?
Nejočividněji je to film „7 dní hříchu“ z r. 2012, který natočil režisér Jiří Chlumský na motivy stejnojmenného románu Josefa Urbana, a pro který Urban napsal také scénář. Fjodor Bondarčuk, syn světoznámého sovětského režiséra a herce Sergeje Fjodoroviče Bondarčuka podepsaného pod monumentální filmovou adaptací Tolstého „Vojny a mír“, se pak ve snímku zasazeném do dramatických dnů konce druhé světové války na severní Moravě zhostil role majora Uvarova.
Mnohem méně nápadné spojitosti však tvoří některé stěžejní prvky Urbanova posledního románu „Návrat do Valbone“ z r. 2019 s postoji a událostmi v Bondarčukově životě, zejména pak v posledních deseti letech.
11. března 2014 se Fjodor Bondarčuk podepsal pod dokument vyjadřující podporu prezidentu Putinovi v jeho postoji k událostem „na Ukrajině a na Krymu ve dnech, kdy se rozhoduje o osudu Krymu“. V krátkém prohlášení se mj. hovoří o „společné historii a společných dějinách“ obou národů (ruského a ukrajinského). S ohledem na původ Sergeje Bondarčuka z ukrajinské Chersonské oblasti sousedící s Krymem se jedná o nezanedbatelný výraz podpory pro kremelskou státní politiku a ideologii zdůrazňující jednotu Ukrajiny a Běloruska s Ruskem, či přímo označující běloruštinu a ukrajinštinu za ruské dialekty
Je samozřejmě třeba poznamenat, že společně s Fjodorem Bondarčukem podepsalo dokument dodnes dostupný v online archivu ruského ministerstva kultury dalších více jak osmdesát významných osob ruského uměleckého života, vesměs národních či zasloužilých umělců Ruska a Sovětského svazu.
Samotný Bondarčuk je činný také jako majitel a spolumajitel restaurací v Moskvě a Jekatěrinburgu. Za zmínku stojí i jeho budování studia Glavkino společně s Konstantinem Ernstem, ředitelem Kanálu 1. Studio má být „ruským Hollywoodem“, jak ho v r. 2012 označil tehdejší ruský prezident Dmitrij Medvěděv při premiéře jednoho z filmů produkovaného Glavkinem „Srpen osmého“, který pojednává o bojových operacích v Gruzii v srpnu 2008.
Fjodor Bondarčuk
Podle Medvěděva potřebuje Rusko být hrdé na svou vojenskou sílu podobně jako jsou Američané hrdí na svá vojska při sledování válečných filmů z Hollywoodské produkce. Film „Srpen osmého“ nejenom, že dosahuje hollywoodských standardů, ale také „kinematografickým jazykem ukazuje pravdu“ o ruských vojenských operacích v Gruzii. Rusko je zde jednoznačně postaveno do role oběti „zahraničních masmédií“, které jej neprávem vykreslují jako agresora
Kromě toho, že „Srpen osmého“ je jednostrannou propagandou Kremelské apologetiky operací ruské armády v Gruzii, tak v souvislosti se studiem Glavkino také stojí za zmínku, že Glavkino v r. 2017 vykoupila od majitelů státní banka VTB za symbolickou částku a převzetí dluhů, které Kommersant vyčísluje na 3 mld. rublů. VTB se podílela na financování vzniku moderního studia před deseti lety a Bondarčuk v době vykoupení držel v Glavkinu necelý 12% podíl.
Fjodor Bondarčuk je tedy natolik spjatý se současným Kremlem, že už lze velmi obtížně rozeznat, kde ještě hovoří a jedná především jako umělec a kdy vyjadřuje názory jaké si vyžaduje situace umělce závislém na státu v současném Rusku. V každém případě ale dnes velká část jeho herecké, produkční a režisérské tvorby vypovídá, že se státem chce, anebo musí být zadobře.
Na českých obrazovkách byla v posledních letech k vidění „Duše špióna“, která nepokrytě adoruje nezdolný patriotismus ruských operativců a jejich výjimečné schopnosti vodit za nos západní zpravodajské služby. Zde si Bondarčuk sice zahrál v roli agenta-zrádce, který svede manželku hlavního hrdiny, ale Bondarčukovo angažmá ve filmu, kde je propaganda současného Kremlu dotažena až do trapného kýče, spíše zapadá do jeho profilu zpacifikovaného a tím pádem úspěšného filmového prominenta současného Ruska.
Proměna autora Urbana
Chlumského a Urbanův snímek „7 dní hříchu“ je oproti tomu zajímavým zpracováním konce války na severní Moravě, který se úspěšně vyhnul zaujatému rozdělení postav na hodné Čechy a zlé Němce. Naopak, osudy hlavních protagonistů manželů Agnes, původem z německé rodiny, a Jana, původem z české rodiny, symbolicky ilustrují, že Jeseníky nelze označit ani za české ani za německé.
Podobně jako zřejmě v nejznámějším snímku natočeném podle scénáře, nebo na motivy románů Josefa Urbana, v „Habermannově mlýnu“ Juraje Hertze, tak se v tomto vnímání česko-německého pohraničí zřejmě odráží blízký vztah Josefa Urbana k místu svého původu. Zlo i dobro se projevuje mezi českými i německými postavami nezávisle na jejich původu a důraz je kladen na jejich lidské nedostatky a přednosti.
O to více je zarážející, že ve svém posledním počinu „Návrat do Valbone“ si Josef Urban vůbec nedokázal poradit s národnostními otázkami. V románovém zpracování tragického zmizení trojice českých studentů v albánsko-černohorském pohoří je vypravěč v podstatě advokátem srbského nacionalismu, ve kterém jsou kladné postavy výhradně srbského původu a Albánci jsou degradováni na přízemními pudy se řídící šovinistické násilníky.
Ani nuance mezi Černou horou a Srbskem v textu nejsou nijak vykresleny a o Kosovu se sentimentálně hovoří jako „o naší zemi“, kterou zachvátil násilný albánský nacionalismus. Srbština pak je jazyk, kterým se hovoří v „horách Balkánu“. Problematika odporného obchodu s lidskými orgány je vykreslena jako výhradní dílo albánských bojůvek a pašeráků ve spolupráci s nejvyššími představiteli americké armády a švýcarskými soukromými klinikami. V závěru ovšem hlavní protagonista, který disponuje autorskými rysy, odhalí, že se na obchodu podílí i česká neziskovka, jejíž podobnost s „Člověkem v tísni“ je všechno jen ne čistě náhodná. Srbsko je vyobrazeno jako oběť vykořisťovatelské západní agrese.
Je pozoruhodné, jak se autor se smyslem pro vnímání národnostní problematiky v českém pohraničí proměnil v podmínkách západního Balkánu v jednostranného apologeta nacionalistického vidění světa. Tato proměna je ještě umocněna webovou stránkou knihy a její propagací na sociálních sítích. Lehce přenositelná silná emoční vazba na tragédii v podstatě ještě tří dětí je doprovázena sbírkou digitalizovaných dokumentů a korespondence mapující zoufalé a neúspěšné pátrání po zmizelých studentech
Ve svých příspěvcích na těchto platformách autor hovoří o svém vlastním pátrání a o tom, jak se český „stát na to tehdy kašlal“ a věří, že „dnes se situace změnila“. Webové a facebookové stránky knihy tak v podstatě slouží také jako obžaloba nečinnosti českých úřadů, zejména Ministerstva zahraničních věcí.
Na kritice vládních úřadů není samozřejmě nic špatného. Když ale vezmeme v potaz autorův zaujatý narativ ve prospěch srbského nacionalismu, tak se z takové kritiky stává černobílé vidění světa, kdy na jedné straně je zkorumpovaný západ v čele s USA a na druhé straně napadené a zničené Srbsko, které se v důsledku západní intervence nemá možnost vypořádat s albánskými mafiemi.
Urbanova fiktivní obžaloba neziskovky nápadně připomínající „Člověka v tísni“ a jejího představitele Šimona Pánka je pak voda na mlýn dezinformačním aktivistům. Není proto divu, že recenze na knihu hojně vycházejí na webech jako Parlamentní listy a jsou sdíleny dezinformátory jako Žarko Jovanovič v jehož osobě a aktivitách (TV Raptor) se proruské a anti-západní narativy systematicky slévají.
Josef Urban si tímto zaujatým počinem trvale pošramotil kredit autora zajímavých děl, které na české poměry dokáží otevírat téma poválečných událostí v českém pohraničí bez předpřipravených národnostně založených hodnotících soudů.
Podobně jako v případě Fjodora Bondarčuka, tak i Josef Urban zůstane autorem s nespornými kvalitami, ale také autorem s tendenční ideologickou stopou. Smutné je, že zatímco v případě Bondarčuka je nabíledni, že bez dogmatické protizápadní ideologie nemůže v současném Rusku jako podnikatel ani jako umělec úspěšně působit, tak u Josefa Urbana zůstávají motivy jeho umělecké proměny prozatím nejasné.
Text vyšel jako součást výstupů projektu
#Strážci #Guardians #GuardiansCZ